Vysokoškolské vzdělání v oboru sociologie, dvacet let v marketingu a komunistické přesvědčení – tato kombinace mě vedla k tomu, abych napsal text, který je možná o něco delší, ale z mého pohledu skutečně důležitý a který se zabývá současnou rolí médií. Většina současných médií, ať už jde o noviny, televizi nebo sociální sítě, není neutrálním zdrojem informací. Nejsou to jen „okna do světa“, skrze která bychom se dozvídali pravdu. Hlavní proudová média jsou především nástroji moci, které v každé společnosti slouží třídě, která drží bohatství a prostředky výroby.

Kapitalismus vládne. Továrny, banky, maloobchodní řetězce, byty, pozemky a informační infrastruktura patří malé minoritě. Většina lidí vlastní pouze svou pracovní sílu, kterou musí prodávat, aby přežila. Tento základní vztah vykořisťování se nevyhnutelně odráží v médiích. I ona patří velkým společnostem, miliardářům nebo je existenčně závislá na reklamě a firemních penězích. Proto nemohou, a pochopitelně, otevřeně kritizovat systém, který je živí. A neváhají umlčet ty, kteří se to snaží dělat prostřednictvím těchto médií.

Média, která reprezentují vládnoucí třídu, nemusí každý den otevřeně lhát. Jejich hlavní funkcí je něco hlubšího: udržovat kapitalismus jako „normální“, „přirozený“ a „jediný možný“ společenský řád. Zobrazují realitu tak, aby nebyla ohrožena moc kapitálu. Ztráta zaměstnání je prezentována jako osobní selhání, nízké mzdy jako nutnost, jak se „utáhnout“, stávky jako nezodpovědná hrozba pro ekonomiku, firemní zisky jako úspěch a vykořisťování jako přirozený tržní mechanismus.

Jakékoli alternativní systémy jsou pak označovány jako extremism, a ti, kteří je prosazují, jsou stigmatizováni a kriminalizováni. Skutečné příčiny chudoby, stresu, dluhů, nejistoty, ale i válek zůstávají v pozadí a třídní povaha problémů je maskována individualizací viny. V podmínkách digitálního kapitalismu nabývá tato dynamika nové formy: informační technologie se stále více stávají strategickým nástrojem pro řízení společnosti a udržování moci vládnoucích struktur, a to od globální úrovně až po osobní, a to zejména prostřednictvím systematického ovlivňování veřejného mínění.

Tabloidy v „červeném kabátu“

Významnou roli v tomto procesu hraje systematické odvádění pozornosti od skutečných příčin. Tabloidy, celebrity, skandály, umělé kulturní války, hysterické kampaně proti migrantům, nekonečné politické hádky a mediální senzace zaplavují veřejný prostor a vytlačují témata, která by mohla vést k pochopení skutečných společenských protikladů. Místo diskuse o mzdách, pracovních podmínkách, bydlení nebo moci korporací jsou dělníkům neustále podávány vizuální „smog“, emoce a povrchní konflikty. Unavený člověk po práci, místo aby chápal svou vlastní situaci, konzumuje obsah, který otupuje jeho vědomí a odvádí ho od kolektivního myšlení.

Tento mechanismus funguje nejen v otevřeně prorámových médiích, ale má tendenci se šířit i do prostředí, které formálně prohlašuje, že je levicové. Pokud se levicová komunikace začne podobat tabloidům v „červeném kabátu“, pokud začne spoléhat na posměšky, osobní útoky, laciné slogany a mediální zkratky, stává se součástí stejného problému. Takový styl komunikace neučí lidi přemýšlet, ale reagovat impulzivně.

Podněcuje hněv, závist, agresivitu a pohrdání. Je to podobné jako u populismu, který nahrazuje analýzu jednoduchými hesly a lživými sliby. Populismus se stal nedílnou součástí politických kampaní a vždy sílí před volbami, kdy může být funkčním nástrojem pro upoutání pozornosti v krátkodobém horizontu. Jeho nebezpečí však spočívá v tom, že nabízí rychlá a atraktivní řešení, ale nezmiňuje se o skutečných strukturálních příčinách. Stejně škodlivé je snižování politiky na osobní útoky a zesměšňování oponentů. Když se politická bitva redukuje na to, kdo je větší blázen nebo pokrytec, pod vrstvami mediálních lží se skrývá podstata problému, totiž kapitalismus jako systém vykořisťování.

Kapitalismus není špatný proto, že je řízen těmito „špatnými lidmi“, které je snadné rozpoznat prostřednictvím jejich karikatur, ale proto, že je postaven na podřízenosti práce kapitálu. Pracující tak místo toho, aby pochopili systémové příčiny svých problémů, jsou krmeni skandály a osobními konflikty, což z nich dělá pasivní konzumenty politické zábavy, nikoli vědomé účastníky třídního boje. Místo mobilizace jsou ukojeni falešnou nadějí, že řešení jejich problémů leží v rukou politických aktérů, kteří jim však pouze prodávají produkty marketingových manuálů a odvádějí pozornost od potřeby kolektivní změny.

Nová média – komu to prospívá?

Takzvaná nová média hrají v dnešní politické komunikaci významnou roli. Sociální média však také patří obrovským korporacím a jejich cílem je zisk. Jejich algoritmy preferují a šíří pouze to, co generuje kliknutí, emoce a peníze z reklamy. Podporují konflikty, strach, povrchnost a polarizaci. Proto jsou nejúspěšnější příspěvky na sociálních sítích ty, které nevyžadují přemýšlení, pracují se základními emocemi a mají vysoký potenciál šíření, což algoritmy rády podporují. Nicméně, musíme mít na paměti, že většině uživatelů je jedno, kdo takové příspěvky sdílí.

Nezískávají žádné znalosti, hlubší porozumění ani vztah se svým autorem, ale pouze krátkou chvíli povrchní zábavy. Proto je iluzorní věřit, že počet „lajků“, sledujících a dosah příspěvků něco vypovídá o úspěchu propagace naší politiky. Navíc, pokud marketing začne určovat obsah politiky namísto toho, aby byl jejím podřízeným nástrojem, dojde nevyhnutelně k ideologické integraci do systému, který měl být překonán.

Z marxistického pohledu však média nemusí sloužit pouze k útlaku. Od počátků dělnického hnutí bylo chápáno jako klíčová zbraň třídního boje. Lenin již formuloval roli dělnického tisku jako kolektivního agitátora, propagátora a organizátora. To znamená, že média, která jsou si vědoma třídní problematiky, by měla probouzet nespokojenost tam, kde lidé trpí nespravedlností, vysvětlovat příčiny sociálních jevů, propojovat jednotlivé boje do společného hnutí a vytvářet třídní vědomí a solidaritu.

Neměly by uklidňovat lidi nebo je povrchně bavit, ale vzdělávat a posilovat. Měly by klást základní otázky: komu to prospívá, kdo za to platí, kdo dělá rozhodnutí a komu to slouží. Sociální sítě musí být také využívány způsobem, který není v zájmu kapitálu, k organizování, vzájemné podpoře a šíření informací mimo kontrolu velkých médií. To je však možné pouze tehdy, pokud si dělníci uvědomí jejich neutrální povahu a budou je používat vědomě, kriticky a kolektivně.

Buďte příkladem

Komunistická média by měla být v tomto ohledu příkladem. Navíc je jejich úkolem podporovat sebedůvěru, hrdost, kritické myšlení a porozumění kontextu, nikoli primitivní výkřiky a impulzivní reakce. Měla by odhalovat vykořisťování, vysvětlovat teorii způsobem, který je srozumitelný pro dělníky, spojovat jednotlivce do kolektivu, podporovat solidaritu a rozvíjet třídní perspektivu. Neměla by nahrazovat politiku zábavou ani redukovat politickou boj na pouhé mediální představení.

Noviny, webové stránky a sociální sítě mohou být buď nástrojem pro otupění, rozdělení a kontrolu, nebo nástrojem pro aktivaci, vzdělávání a solidaritu. Záleží na tom, v čích rukou se nacházejí a kdo je dokáže používat vědomě. V tomto ohledu je dnes vládnoucí třída výrazně napřed a velmi úspěšná ve svých snahách. Vzhledem k tomu si nemůžeme dovolit plýtvat energií a zdroji na bezmyšlenkovité výkřiky, ale musíme lidem pomoci pochopit, že nejsou sami, že jejich problémy nejsou individuální, ale společné, a že mají sílu, když se sjednotí.

Naším cílem by neměla být mediální popularita, ale emancipace pracující třídy. Toho lze dosáhnout pouze prostřednictvím dlouhodobého a systematického budování třídního vědomí. Podpora legitimní boje za svět bez vykořisťování – to je pravý smysl třídně uvědomělé komunikace, které i počet „lajků“, za kterými se někteří lidé dnes bezmyšlenkovitě honí, může dočasně podléhat.

Petra Prokšanová